Vzpomínky na P. Vladimíra Rudolfa

Vzpomínky na P. Vladimíra Rudolfa

Při příležitosti stého výročí narození P. Rudolfa jsme shromáždili vzpomínky pamětníků na jeho působení. Velká část vzpomínek byla publikována ve Věstníku, některé byly vyvěšeny na nástěnce v kostele a zde jsou shromážděny (a budou doplňovány).

Jan Bradna - Mé nezapomenutelné prázdniny

V šedesátých letech dělalo zkoušky na pražskou AVU – obor sochařství – průměrně sto studentů. Z nich po týdenních zkouškách bylo vybráno šest. Já jsem dělal zkoušky čtyřikrát. V mezidobí jsem prošel několika zaměstnáními – živil jsem se jako kopáč, přidavač zedníků, kameník a nakonec jako štukatér. Proto jsem o svých prvních vysokoškolských prázdninách v roce 1967 mohl profesionálně pracovat jako dělník na stavbě dalších paneláků na Lhotce. Po několika dnech mi můj otec řekl, že do lhotecké farnosti nastoupil jako nový duchovní správce jeho známý P. Vladimír Rudolf a abych jej navštívil. Ke kostelu jsem přišel odpoledne po práci, právě když se před vchodem loučil po návštěvě tehdejší pan biskup Tomášek. Představil jsem se paterovi, a když jsem řekl, co právě dělám, zeptal se: „A kolik ti tam platěj?". Odpověděl jsem, že asi dvanáct set za měsíc. Na to mi řekl, že potřebuje pomocníky, tolik peněz, že mi dá taky a abych k němu hned zítra přišel pracovat. Tak jsem se stal jakýmsi farním zaměstnancem a začal dělat na rekonstrukci přízemí fary na kapli. Nastaly mi tak nezapomenutelné prázdniny, které jsem sice prožil celé doma a při těžké práci, ale byly opravdu zážitkem na celý život…

Celý text najdete ve Věstníku 6/97.

Marie Toepferová

V osmdesátých letech jsme se přistěhovali na Lhotku, obdivovali jsme tento krásný moderní kostel s unikátní křížovou cestou. Obdivně jsme shlíželi k pateru Rudolfovi, který byl s panem Stádníkem jejím spoluautorem. Náš obdiv ještě vzrostl, když jsme zjistili, že pater přeložil také knížku Mezi člověkem a Bohem, kterou napsal Michel Quoist. Tu knihu máme rádi dodnes.  Jednou jsem s paterem jela autobusem a on se zajímal, jak bydlíme, kolik máme dětí a jestli jsme spokojeni. Vím, že zprostředkovával výměny větších bytů starších lidí s mladými rodinami, které žily v malých bytech. Ač se zdál velmi uzavřený, na lidech ve farnosti mu velmi záleželo.

Boženka a Jirka Šárkovi 

Zažili jsme ho v plné síle, křtil většinu našich dětí. Oslovoval nás svými kázáními, která byla vždy k aktuálnímu životu a dění kolem nás. A zájmem o člověka. Byl jsem u něj u svátosti smíření v době, kdy byla zpovědnice v sále svatého Václava a další lidé čekali v kostele za prosklenými dveřmi. A když jsem odříkal své hříchy, zahlaholil nade mnou silný hlas (který Boženka slyšela až za skleněnými dveřmi a říkala si, co jsem asi provedl): Tak jak jsme pokročili… Ulekl jsem se, že má na mysli můj duchovní život, ale on myslel, jestli už nečekáme rodinu – bylo to v době, kdy jsme nemohli přijít do jiného stavu. Prostě žil s námi náš život. 

A pak jednou – Boženka šla s naší ani ne roční dcerou v náručí ke svatému přijímání a já za nimi. A P. Rudolf právě před nimi, jak měl často ve zvyku, zaostřil na kúr, co se tam děje, a pak v nepozornosti vložil hostii do otevřené pusy naší malé dcerky, která se na mě dozadu vítězoslavně otočila. Pater jen vyrazil: „Vemte jí to!“ A tak jsem jí to vzal a připravil o brzké první svaté přijímání :). Jistě byla ale pro přijímání svatější než já.

Jakub Hradec 

Pater Vladimír Rudolf byl vynikající kněz a vynikající kazatel. Měl dar slova a vědom si tohoto svého daru s ním také zodpovědně nakládal. Uměl svou nedělní promluvou držet celý plný kostel v obrovské pozornosti až v napětí. Ne někdy, ne občas, ale v podstatě vždy. Ať už byly jeho nedělní promluvy o Písmu svatém nebo o lidských problémech, byly cílené až úderné.

Petr Křížek

Vzpomenu-li na P. Rudolfa, vybaví se mi mnoho osobních vzpomínek. Není jednoduché vybrat z nich jen jednu jedinou. Mnoho z těchto vzpomínek je spojeno s jeho promluvami, ze kterých vyzařoval jeho intenzivní vztah k Bohu jako milujícímu a laskavému Otci a pochopení pro člověka s jeho velikostí, ale i schopností propadat do hlubin zla. Dodnes si pamatuji některé jeho výpovědi o posledních chvílích člověka. Když byl zván k umírajícím, zdůrazňoval jim: „odcházíš do náruče svého milujícího Otce.“ Anebo když hovořil k nám dětem při postní křížové cestě o Ježíšově oběti na kříži, kladl nám na srdce: „i vaše ruce mají jednou přispívat ke spáse světa.“ Někdy neklidný, někdy možná necitlivý, v rozhodujících okamžicích však vždy k dispozici s moudrým povzbuzením a pravdivým postojem. I takový byl v mých očích P. Vladimír Rudolf. 

Jana Šilhavá 


Do lhotecké farnosti jsme se přistěhovali v roce 1991, manžel se vrátil do míst, kde vyrůstal. Šli jsme se P. Rudolfovi představit a nabídli svoji službu – přípravu snoubenců. Velmi na mě zapůsobil svojí energií, zacílením na hlásání evangelia a zároveň praktičností. Hned nás pozval k přednáškám pro mládež, která se pravidelně scházela v neděli večer v sále sv. Václava. 

Nezapomenutelná jsou slova, která nám rodičům říkal při křtu dětí: „Pamatujte si, manželství je práce, práce a práce. Když budete šťastní vy dva spolu, budou šťastné i vaše děti!“ Kromě toho, že dvě z našich dětí křtil, nejstarší připravoval na 1. svaté přijímání. Ještě dnes ho slyším, jak dětem vštěpoval desatero. Vyprávěl nám, že u lůžka nemocného seniora může často navázat právě na zkušenost s 1. svatým přijímáním. Také si vzpomínám, jak bylo náročné udržet malé děti v klidu při rozhlasových přenosech ze Lhotky, kdy na oltáři svítilo červené světlo, a když zhaslo, oddechli jsme si. Ale brali jsme to jako naši společnou službu těm, kdo byli odkázaní na tuhle možnost účasti na bohoslužbě. P. Rudolf s námi pak sdílel i četné ohlasy. Do kostela přicházelo hodně hledajících, každé Velikonoce jsme měli několik novokřtěnců. Pamatuji se, že v kostele bylo tak plno, že se stálo na těsno i v bočních uličkách… 

Božena Běhalová - Bůh má připraveno víc, než rozdal

Pater Rudolf byl náš milovaný duchovní otec od doby, kdy jsme se přistěhovali do krčského sídliště v roce 1968. Pokřtil nám všechny tři naše děti. Provázel obětavě  nejen nás, ale i všechny své farníky jejich životní cestou se všemi starostmi ale i radostmi. Zmínila bych se o třech skutečnostech, kterými nám vléval radost do života:

Fantastické bylo jeho doprovázení chrámového sboru při  výjezdech do Německa. Bylo to především jeho zásluhou, jaká se vytvořila úžasná  rodinná atmosféra  mezi členy a celými  rodinami našeho a německého sboru.

Ráda vzpomínám  na krásné slavení velikonočních svátků. Otec se rád zapojoval i do velikonoční pomlázky, která začala po mši svaté a pokračovala návštěvami po spřátelených rodinách až do odpoledních hodin.

Nejvíce však vzpomínám na jeho kázání. Ta promlouvala nejen k nám, mladším i starším  farníkům, ale prostřednictvím rozhlasu i  k mnohem širšímu publiku v celé republice. Dovedl v nich povzbudit a dodat víru v Boží lásku a pomoc. Do dnešních dnů si vzpomínám na jeho výroky z kázání:

• Bůh dovede psát rovně i na našich křivých linkách.
• Bůh má připraveno více, než už rozdal.
• Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se báli, ale přijali jsme ducha synovství, abychom se mohli nazývat božími dětmi. 

 
Alena Sojková - Můj první farář na Lhotce

Páter Rudolf byl můj první farář ve farnosti na Lhotce. Ze začátku jsem z něho byla trochu vykulená. Ne, že by na mši nemluvil krásně a k věci. Do kázání byl ale úplně ponořený a v jednom kuse si jezdil roztržitě čepičkou po hlavě. S kázáním často přetahoval, a tak zbývající části mše byly kvapík. K tomu taky tu a tam kriticky brousíval pohledem do předních lavic vlevo. Až po nějaké době jsem se dozvěděla, že prý tam sedával nějaký bývalý zapálený komunista. Psal se rok 1995.

Páter Rudolf byl takový originál, že jsem si ho i přes počáteční rozpaky velmi rychle oblíbila. Velmi oblíbila. Imponoval mi hlavně svou univerzálností. Byl inteligentní, vzdělaný, nebojácný, uměl budovat, stmelovat, ale i házet lopatou, když to bylo potřeba. Nebyl černobílý, nestál na piedestalu svatosti. Byl to člověk z masa a kostí. Netvářil se, že je neomylný a bez chyb. Měla jsem ho moc ráda a byl pro mě přirozenou autoritou.

Dodnes s manželem se smíchem vzpomínáme, jak nás bez obalu a šupem poslal do kostela v Kunraticích, když jsme ho nesměle požádali o svatbu na Lhotce. Asi neměl svůj den. Nedali jsme se, a tak nás připravil a oddal. Chodili jsme k němu do sakristie. Páter Rudolf nadšeně mluvil, my ho nadšeně poslouchali a doma znovu a znovu nadšeně rozebírali jeho názory a myšlenky. A taky se smáli, jak má na stole naturalisticky napíchané obrázky od dětí na kovovém svícnu. A já si až nyní uvědomuji, že stejně tak by si s vystavením dětských kreseb poradil můj tatínek. A dojímám se u toho, protože už ani jeden z nich není mezi námi.

Nyní se píše rok 2024 a my pořád doma páterovi Rudolfovi láskyplně říkáme „Rudánek“. A stýská se nám nejenom po něm, ale taky po jeho ministrantce Anežce, dětské vánoční mši, kdy Maria s Josefem chodili v kostele a sháněli místo. A taky po rockové mši a vůbec celé té době, kdy jsme z Vysočiny přesídlili do Prahy a všechno nám na Lhotce přišlo děsně „in“. Taky se nám moc líbilo, jaký byl páter Rudolf manager, dokonce i pana varhaníka tu a tam online od oltáře úkoloval, co má zrovna hrát. No a samozřejmě si s obdivem připomínáme jeho úžasná kázání a u toho vzpomínáme na velmi kreativní, již zmíněnou „práci s čepičkou“. A máme radost, že jsme u toho mohli být.

Oblíbená citace pátera Rudolfa z Písma svatého byla: „Nebojte se!“ a jeho oblíbená píseň začínala slovy „Vesel se…“.

A tak se nebojím a veselím se. S vírou, že se s páterem Rudolfem ještě někdy setkám. I kdyby mě zase nejdřív poslal do Kunratic.